Ráno vyrážíme vstříc velkoměstu – aplikace hlásí neúprosnou pocitovou teplotu 49°C a ulice jsou liduprázdné. Částečně je na vině covid, nicméně město zpravidla ožívá až se západem slunce kdy se ulice zaplní místními. Abú Dhabí se v ledasčem liší od svého známějšího a navštěvovanějšího souseda. Výškový průměr města je v porovnání s Dubají dramaticky nižší, stejně jako míra okázalosti, konzumu a reklamy. Potkáte tu méně turistů a lidé jsou zde celkově přívětivější a galantnější, což někdy přechází až v nepříjemnou úslužnost. Ta pro mne vyvrcholila momentem, kdy jsem si na záchodech ve velké mešitě umýval ruce. Z čista jasna se odněkud vyloupl ‚záchodový kustod‘, aby mi s nejapným úsměvem pokynul směrem k utěrkám (jako bych tento strastiplný úkol bez jeho pomoci nezvládl).

Každý dopravní prostředek i zastávka tu má vyhrazenou speciální část pouze pro ženy. Tato možná na první pohled diskriminace, je ve skutečnosti vyjádřením hluboké úcty a ujištěním se, že ženy si budou moci vždy sednout. Samozřejmě obecně platí, že žena se může dopravovat i společně s muži, jen naopak už to nějak nejde.

Naší první zastávkou je monumentální umělecké dílo The Constellation od amerického umělce sochaře Ralpha Helmicka. Tenhle působivý 30 metrů vysoký trojboký hranol je zároveň prostorovým portrétem zesnulého šejka Zayeda bin Sultana Al Nahyana, otce zakladatele SAE. Jeho tvář si můžete prohlédnout dokonce ve třech různých úhlech a to díky 1 327 geometrickým tělesům zavěšených na 1 110 lanech. V parku jsme úplně sami. Tedy až na několik indů zuřivě drhnoucích už tak naleštěnou podlahu. I tak se však při jeho vstupu musíme prokázat PCR testem, který po nás chtějí ostatně na každém kroku.